Líbilo se mi tu moc. Především asi kvůli tomu, že je vidět hlavně jedna hodně důležitá věc. Lidé, kteří tento dům založili, provozují a řídí, to dělají tak, aby se to líbilo hlavně těm, kteří tu jsou nyní doma. Ti, kteří vše provozují, jsou navíc v tomto ohledu velice vynalézaví a vytrvalí. Tato vynalézavost a vytrvalost pak vytváří atmosféru, kterou přesně podtrhují srdíčka, jenž mají zdejší pečovatelky na uniformách.
Každé dnešní setkání bylo jedinečné. Já bych nechtěl nějaký zážitek vypíchnout. V okamžiku, kdy se při setkání s druhým setkám s radostí, tak mě takové setkání zahřeje u srdce. K tomu tu docházelo na každém kroku. Ale to, co bylo veselé? Když mi jedna klientka pochválila moje boty s tím, že se hezky lesknou.
Upřímně musím říci, že je obrovský rozdíl mezi příjezdem, kde se armádní minulost tohoto místa nezapře, a tím, když člověk vstoupí do tohoto domova. Prostory domova pro seniory tuto minulost vůbec nepřipomínají. Spíš mě celou dobu napadaly myšlenky, že tudy armáda vůbec neprošla. V době mého působení u armády jsem tu byl jednou. Srovnávat se to s dneškem vůbec nedá.
Jsem přesvědčený, že zásadní je to, kolik ze svého srdce v těchto zařízeních nechávají ti, kteří se o všechno starají. To je samozřejmě rozdílné. Já jsem vděčný, když se potkám s lidmi, kteří svou práci dělají s láskou, ale i s vědomím toho, že jejich práce není něco, za co by se dostali na piedestal této společnosti. Je potřeba povzbuzovat ty, kteří mají většinu života za sebou a teď prožívají něco těžkého a bolestivého, to je také součást života. Ocenit tyto skromné lidi, zase patří k úkolům biskupa. A to je práce, kterou dělám rád. Nutno říct, že v Janovicích jsem viděl mnoho takových případů. Děláte svou práci dobře!
