zpět na výpis aktualit

Po více než třech měsících se otevřel kolínský Domov Clementas

23. 6. 2020 | Clementas Kolín

V úterý 23.června začaly dle vládních nařízení seniorům znovu sloužit denní stacionáře, které fungují jako „školky“ pro tuto věkovou kategorii. První klienty po téměř tříměsíční pauze přivítal také Domov Clementas v Kolíně. Podobných zařízení je ve středních Čechách asi pět, na Kolínsku je jediné.

(Kolín 23.6. 2020) - Sedmaosmdesátiletou Pavlínu Matiášovou zná díky jejímu dřívějšímu povolání celý Kolín. Její taneční kurzy byly vyhlášené po celém městě a se svým manželem učili estetickému zvládnutí pohybu, ale i slučnému chování generace mladých i pokročilých tanečníků. I dnes se přes svůj pokročilý věk i vážné choroby, se kterými vždy trpělivě bojovala, snaží udržet duševní i tělesnou svěžest. Už se ale neobejde bez pomoci své starostlivé dcery Romany Podhrázské a vnučky Lucie Šrámkové. Čtyři dny v týdnu s péčí o ni pomáhá kolínský Clementas, kde funguje stacionář a odlehčovací služba. „Se stacionářem jsme velmi spokojeni, se všemi je moc příjemné jednání, spokojená je i moje maminka, líbí se jí aktivizační hry, cvičení, ale úplně nejvíc ji potěší, když si do stacionáře přijde s nimi někdo zazpívat,“ uvádí Romana Podhrázská.

„Stacík“ jak se mu zkráceně říká, slouží jako zjednodušeně řečeno „školka“ pro seniory. Ti ráno přijdou, odpoledne jdou domů. Během dne pro ně mají pečovatelky připravený bohatý program. Podle vedoucí Domova Clementas Kolín Lucie Brožkové lidé často pletou účel zařízení, které řídí, s domovy pro seniory. „Díky návštěvám stacionáře se prodlužuje život člověka v jeho přirozeném sociálním prostředí, které je vždy těžké opustit,“ uvedla. „Uvědomuji si, že to není vůbec snadné a to jak pro osobu v seniorském věku ani pro jeho blízké, ale myslím si, že to za to rozhodně stojí,“ uvádí Lucie Brožková s tím, že klienti sem docházejí také z důvodu rozptýlení, kdy se cítí smutní, protože jsou jejich blízcí v zaměstnání a oni jsou po celý den sami doma. Domov nabízí také tzv.odlehčovací lůžka, kde mohou senioři zůstat i několik týdnů, pobyt je ale vždy přechodný.

Pavlína Matiášová navštěvuje stacionář druhým rokem, pokud všechno klape jak má, tak čtyři dny v týdnu. Je silný diabetik, má obtíže se srdeční vadou, v posledních měsících už ji trápí velmi slabá paměť. „Být sama doma by nezvládala. Nevybavuje si jestli jedla nebo pila, ale moc si přeje bydlet ve svém bytě,“ uvádí její dcera, která pracuje jako učitelka. Jeji matce se nyní po návštěvě stacionáře moc stýská. „Byl to pro ni doma dlouhý čas a těšila se, až zase bude mezi lidmi. Ve stacionáři má kamarádky, se kterými ráda sedává a povídá si s nimi,“ vysvětluje. Její matka většinu svého pracovního života pracovala v kolínském okresním kulturním středisku jako metodička tanečních kroužků na základních školách, pořádala různé taneční přehlídky a soutěže pro školní děti i pro mládež, se svým manželem Bohuslavem Matiášem od roku 1962 učili v tanečních kurzech. Teď už jí na tanec chybí síly, zato si ve stacionáři moc ráda zazpívá

Zdejší pečovatelky se klienty snaží zabavit tím, co je nejvíce baví, co je pro ně přirozené. Aktuálně se nejraději věnují přípravám moučníků nebo cvičení, ať již jde o fyzické úkony nebo trénink paměti. „Velkou výhodu vnímají i v možnosti zahradničení a to i přesto, že se nacházíme přímo ve městě. Během roku pořádáme i různá hudební vystoupení, canisterapii, jógu a mnoho dalšího, co si klienti přejí a je v našich silách zrealizovatelné,“ shrnuje Lucie Brožková.

Do kolínského domova Clementas přichází také rodiny, které jsou vyčerpané nejen fyzicky, ale především psychicky. „Už dál nemůžeme. Potřebujeme si chvilku odpočinout. Hned na začátku však upozorňují, že si přeji jen dočasnou pomoc. V prvních slovech je však cítit velký strach, smutek, vyčerpání a beznaděj. V této chvíli se snažíme rodiny ubezpečit, že vnímáme a věříme, že dělají maximum pro své blízké a že je rozhodně nevidíme, jako slabé, ale naopak, jako velmi silné osoby, které mnohdy překračují díky své lásce ke svému blízkému, veškeré své osobní limity. Těmto rodinám patří velký obdiv!“ uzavírá Lucie Brožková.

Romana Podhrázská pečuje o svou matku od smrti otce, což je již 14 let. Společně překonaly řadu vážných onemocnění. Od narození žijí ve stejném městě a ze společného vztahu se obě těší celý život. „Máme spolu moc pěkný vztah, stejně tak i moje dcera. Jezdili jsme všichni často na společné dovolené, i teď spolu s mamkou vyrážíme každé léto na známá místa alespoň na pár dnů,“ dodává Romana Podhrázská.

 

 

Galerie

aA- aA++ aA+
Potřebujete poradit?